Stresu se v životě úplně zbavit nejde. A možná bychom to ani nechtěli.
Existuje totiž stres, který patří k okamžikům, na kterých nám záleží. Bušení srdce před předáním diplomu. Napětí před setkáním s milovaným člověkem. Chvění před veřejným vystoupením, důležitým rozhovorem nebo prvním krokem do neznáma.
To všechno je stres. Ale není to nutně chyba
Někdy je stres jen známkou toho, že se děje něco významného. Že jsme v situaci, která nás nenechává lhostejnými. Tělo se mobilizuje, aby nás připravilo k akci. Zrychlí se tep, zostří se pozornost, dech se přizpůsobí a jsme bdělejší.
V tu chvíli nemusí být tělo proti nám.
Může pracovat pro nás.
K tématu stresu se ve své práci vracím dlouhodobě. Na začátku prázdnin se mi znovu dostala do ruky kniha profesora Pavla Koláře Posilování stresem: Cesta k odolnosti. Znovu se mi připomněla síla jednoho výstižného přirovnání – „očkování stresem“.
Nejde o to stres vyhledávat.
Jde o to rozlišovat jeho dávku.
Nemluvím o tlaku, který člověka dlouhodobě vyčerpává. Mluvím o přiměřené zátěži – takové, která má hranice a po které může přijít obnova sil.
Co nás učí svaly
Tady pomáhá obraz svalu.
Sval nesílí tím, že ho nepoužíváme.
A nesílí ani tehdy, když ho bez přestávky přetěžujeme.
Potřebuje podnět.
Potřebuje práci.
A potom potřebuje odpočinek.
Podobně může fungovat i naše psychická odolnost – i ona potřebuje únosný podnět a možnost obnovy sil. Odpočinek je ale něco jiného než dlouhodobé vyhýbání. Odpočinek vrací síly. Dlouhodobé vyhýbání naopak může časem posilovat pocit, že některé situace už nejsou zvládnutelné.
Přiměřená zátěž nás učí, že nepohodlí není totéž co nebezpečí. Že nervozita nemusí být stopka a nejistota není důkaz, že situaci nezvládneme.
To může být pro člověka důležitá zkušenost.
Ne proto, aby na sebe víc tlačil.
Ale proto, aby postupně zjišťoval: „Tohle je náročné, ale mohu tím projít.“
Když se prostor začíná zmenšovat
Někdy se náročným situacím vyhýbáme, protože na ně opravdu nemáme sílu. A někdy je vyhýbání způsob, jak se chránit. To je důležité respektovat.
Zároveň ale platí, že když se dlouhodobě a bez podpory vyhýbáme každému nepohodlí, může se náš životní prostor začít zmenšovat.
Nejdřív neuděláme jeden telefonát.
Pak odložíme jednu odpověď.
Potom se vyhneme jednomu rozhovoru.
A časem se může stát, že to, čemu se vyhýbáme, v našich očích roste.
Někdy pak není nejtěžší samotná situace.
Nejtěžší je první krok zpátky k ní.
A právě proto by ten krok neměl být skokem do hloubky. Pokud má být udržitelný, potřebuje být únosný. Takový, který člověka nezahltí, ale dovolí mu znovu získat zkušenost, že se může pohnout.
Proto dává smysl mluvit o malých dávkách. Ne o překonávání za každou cenu. Spíš o postupném rozšiřování prostoru, ve kterém se člověk může znovu cítit o trochu svobodněji.
Když odvaha netleská
V praxi to nemusí vypadat nijak velkolepě.
Může to znamenat říct: „Dnes už to nevezmu,“ i když jsem zvyklý vyhovět.
Ozvat se na poradě, i když se mi trochu stáhne hrdlo.
Zavolat tam, kam už týden odkládám zavolat.
Přijít poprvé na lekci, kde nikoho neznám.
Otevřít rozhovor, který nebude pohodlný, ale už dlouho visí ve vzduchu.
To nejsou hrdinské výkony.
Jsou to malé dávky zátěže, které mohou postupně měnit naši zkušenost se sebou. Zkušenost, že nemusím čekat na úplný klid, jistotu a připravenost. Někdy stačí mít dost opory pro jeden další krok.
Ne každý krok musí být velký. I malé kroky nám vracejí důvěru, že se ve vlastním životě nemusíme jen stahovat.
Hledání správné dávky
Právě v tom vnímám smysl „očkování stresem“.
Nejde o tvrdost.
Nejde o výkon.
Nejde o dokazování, kolik toho vydržíme.
Jde o přiměřenou dávku.
Takovou, která nás nezahltí, ale něco v nás probudí.
Takovou, po které nepřijde další tlak, ale prostor vydechnout.
Takovou, která nám pomáhá rozpoznat, že ne každé napětí znamená ohrožení.
Možná tedy není nejdůležitější otázka, jak se stresu navždy zbavit.
Možná je užitečnější ptát se jinak:
Jakou zátěž právě teď potřebuji, abych nezůstal stát?
A jaký odpočinek potřebuji, abych se pod tou zátěží nezlomil?
Protože stejně jako sval, ani člověk nesílí bez podnětu.
Ale nesílí ani bez regenerace.
Právě mezi těmito dvěma póly – mezi přiměřenou zátěží a možností znovu vydechnout – vzniká odolnost, která není tvrdá ani strnulá, ale živá, pružná a přizpůsobivá.