Možná to znáte: sedíte u počítače, vypadá to jako obyčejný den, ale najednou se dech zkrátí a ramena se sama zvednou blíž k uším. Nebo stojíte v kuchyni a zjistíte, že držíte lžíci pevněji, než je potřeba. Nic dramatického, jen drobný signál, který by byl snadné přehlédnout.
Právě takhle často tělo začíná mluvit. Je rychlejší než naše přemýšlení. Zachytí tón ve větě, kterou slyšíme, očekávání, které si na sebe naložíme, nebo okamžik, kdy se snažíme být odolnější, než skutečně jsme.
A tady vzniká největší nedorozumění:
první signál není bolest ani únava.
První signál je něco mnohem jemnějšího — ztuhnutí v hrudi, náhlé zpomalení pozornosti, lehký tlak u žaludku. Všimneme si ho většinou jen tehdy, když na chvíli zpomalíme. A právě v tomto místě máme ještě možnost něco ovlivnit.
Často to vidím u lidí, se kterými pracuji — i sama u sebe. Ta první změna je nenápadná. Druhá už bývá jasnější: podrážděnost, bolest hlavy, vyčerpání, pocit, že dnešní den je „nějak těžký“. A tam už reagujeme z místa, které má méně prostoru.
Pomáhá udělat si během dne pár malých návratů. Ne nic velkého: jeden pomalejší nádech mezi dvěma větami, všimnutí si ramen, uvědomění si, jak sedím, nebo krátká otázka: „Jak se mám právě teď?“ Tělo se v takových chvílích uklidní rychleji — protože jsme si ho všimli ve fázi, kdy ještě jen šeptalo.
Každý máme svou vlastní mapu toho, co nás zrychlí, zpomalí, vyčerpá nebo uklidní. Tělo tu mapu jen zobrazuje. Nehodnotí nás, jen říká: „Tady něco potřebuje pozornost.“ A často je to mnohem dřív, než by se na první pohled zdálo.
Možná tedy nejde o to čekat, až nám tělo dává jasné signály. Možná stačí všimnout si těch malých, nenápadných. Právě v nich je největší prostor pro změnu.
Zdroje:
Cozolino, L. (2017). The neuroscience of psychotherapy. W. W. Norton.
Engel, G. L. (1977). The need for a new medical model. Science, 196(4286), 129–136.
Fava, G. A., & Sonino, N. (2017). Biopsychosocial to psycho-neuro-endocrine-immunological model. Psychotherapy and Psychosomatics, 86(1), 1–3.
LeDoux, J. E. (2012). The emotional brain. Simon & Schuster.
McEwen, B. S. (2007). Stress and adaptation. Physiological Reviews, 87(3), 873–904.
Porges, S. W. (2011). The polyvagal theory. W. W. Norton.
Sapolsky, R. M. (2004). Why zebras don’t get ulcers. Holt Paperbacks.
Thayer, J. F., & Lane, R. D. (2000). Neurovisceral integration model. Journal of Affective Disorders, 61(3), 201–216.