Většina lidí by bez dlouhého přemýšlení odpověděla, že „nechci“ je jednodušší.
Nechci být unavená.
Nechci být pod tlakem.
Nechci dělat chyby.
Nechci se cítit prázdně.
Jsou to důležité informace.
Ale mluví spíš o hranicích než o směru.
„Nechci“ nás chrání.
„Chci“ nás ukazuje.
U „nechci“ vycházíme z toho, co už známe.
Z toho, co bolí, co je příliš, co už nechceme znovu nést.
U „chci“ vstupujeme do prostoru, který ještě nemá jasné obrysy.
Je tam víc nejistoty.
A víc odpovědnosti za sebe.
Možná jsme se naučili být velmi pozorní k tomu, co už nechceme snášet.
Ale mnohem méně jsme se učili mluvit jazykem přání.
Jazykem toho, co je naše, i když je to zatím tiché, křehké a ne úplně pojmenované.
A tak někdy říkáme, že nevíme, co chceme.
Přitom možná jen neumíme mluvit tímto jazykem nahlas.
Ne proto, že by v nás nebyl.
Ale proto, že dlouho nebyl potřeba.
„Nechci“ nám pomáhá přežít.
„Chci“ nám pomáhá se vést.
Jedno chrání.
Druhé směřuje.