Přichází večer domů z práce.
Stejná únava jako jindy.
Stejný den, který se ničím nevymykal.
Když odemyká dveře, zaslechne z otevřeného okna sousedů brnkání kytary.
Ne čisté.
Ne dokonalé.
Spíš váhavé, občas falešné.
A právě tyhle tóny ho zastaví.
Najednou není doma.
Je u ohně.
V lese.
Kolem ticho a tma, ve které se zvuk nese dál, než by člověk čekal.
Sedí a jen si vybrnkává.
Bez publika.
Bez cíle.
Ten obraz netrvá dlouho.
Jen pár vteřin.
Říká si, že by si rád zase zahrál.
Až bude víc času.
Možná v důchodu, napadne ho s pousmáním.
Večer plyne dál.
Ale něco se posune.
Myslí na starou kytaru, která visí v pracovně.
Ví, že tam je.
A najednou ho napadne jiná otázka, než jakou si kladl dřív:
Proč po ní vlastně nesáhnu už teď?
Ne proto, že by si myslel, že umí hrát.
Jen pro ten pocit.
Živý.
Skutečný.
Často si říkáme, že některé věci přijdou na řadu později.
Až bude víc času.
Až se uvolní prostor.
Až skončí práce.
Jenže „potom“ není čas.
Je to odklad.
Vzít do ruky kytaru, vyrazit jen s batohem na zádech, sednout si a psát není nový začátek.
Je to jiný vztah k vlastnímu času.
A někdy k tomu stačí jeden obyčejný večer,
jeden nedokonalý tón z okna
a chvíle, kdy si dovolíme sáhnout po tom, co už dávno máme nablízku.