Existuje zvláštní paradox:
lidé umí skvěle plnit zadání,
ale neumí říct, co by chtěli sami od sebe.
Ve škole se ptáme:
„Co se po mně chce?“
„Jak to mám udělat správně?“
V práci:
„Co je teď potřeba splnit?“
„Jak to má vypadat, aby to bylo v pořádku?“
Ve vztazích:
„Co ode mě potřebuješ?“
„Jak mám být, aby to fungovalo?“
Jsme zvyklí kontrolovat, jestli plníme zadání.
Jestli zapadáme.
Jestli všechno „dává smysl“ podle vnějších měřítek.
Ale málokdy se ptáme:
„Co je moje?“
„Co se mnou souzní?“
„Co vlastně chci já?“
A právě tady se ten paradox ukazuje nejvíc.
Umíme se velmi dobře přizpůsobit tomu, co přichází zvenčí.
Ale nejsme moc vedeni k tomu, abychom rozpoznávali, co vychází zevnitř.
Otázka „Co chci?“ pak nepůsobí jako něco přirozeného.
Spíš jako něco neurčitého, neuchopitelného.
Jako by chyběl jazyk, kterým se na ni odpovídá.
Přitom nejde o další úkol.
Nejde o další zadání k vyřešení.
Jde o úplně jiný druh orientace.